Když ti to všechno přestane dávat smysl…

Jsem tady v mém těle a se jménem Lucie už 44 let. Ohlížím se nazpět svým životem… V minulosti moc nesetrvávám, každopádně myslím si, že občas do ní nahlédnout má svůj smysl. Taková rekapitulace ve chvílích, kdy se nacházím na životních rozcestích a rozhoduji se, kudy se vydat.

My lidé jsme tak neuvěřitelně provázaní, že mi dává smysl psát o sobě, o mém životě, o mých myšlenkách,…

Důvod, proč to sdílím ven, je jednoduchý. Vím, že se někdo v tom příběhu pozná. Že někdo se v popsaných situacích nachází možná právě v tuto chvíli. A možná právě teď potřebuje pro sebe číst tyhle řádky.

Nemůžu dělat věci, které mi nedávají smysl

Před časem jsem si uvědomila zásadní věc pro můj život. Nemůžu dělat věci, které mi nedávají smysl. A nemůžu si užívat svůj život, když v něm nevidím smysl. Mnohokrát jsem se zamýšlela nad existencí, nad naším bytím tady na Zemi, nad svým životem. Vždy jsem se zajímala o věci „mezi nebem a zemí“. Ten náš „normální“ život mi totiž připadal moc prázdný, prostě o ničem.

Vyšší smysl

Jaký vyšší smysl má to naše narodit se, studovat, pracovat, zemřít? Jo, je to linka našeho života tady. Jenže tohle přeci nemůže být všechno! Uvnitř jsem věděla, že to není všechno. Že ten náš život je tak fascinující, že ani nejsme schopni tomu porozumět. A hlavně může být mnohem zajímavější, než se jen držet životní linky.

Myslím, že neexistuje člověk, který by si někdy nepoložil otázku „Proč tady jsem?“, „Kde jsem se tady vzal?“, „Kdo vlastně jsem?“ a „Jaký smysl to všechno má?“.

P.S.: Napište mi do komentáře, jestli je to i váš případ, jestli vás občas napadají takové myšlenky.

PŘEJÍT NA YOUTUBE KANÁL

Opravdu ten náš život je jen tenhle jediný? Jako vážně těch našich průměrných 80 let je to všechno? Fakt ta hra na důležitost lidské rasy a to honění se za víc a víc materiálními věcmi, má být naší prioritou?

Ne, takhle to fakt není. Dnes už vím, že jsem tady na Zemi, v tomhle těle, pouze na návštěvě. Stejně jako každý z vás. A tím se obrovsky mění náhled na život. A tímhle mi to před lety začalo dávat smysl.

Jak to vlastně všechno funguje?

Ponořila jsem se do tajů naší existence. Do tajů naší mysli, naší duše. Jak to vlastně všechno funguje? Dnes si říkám, že to asi nikdy nepochopím :) A vlastně to ani není třeba. Stačí nahlédnout a vědět. A velmi souzním s větou, kterou jsem slyšela od Vojty Dyka „čím víc vím, tím vím, že vím míň“.

Naše vědění však vnímám ve dvou rovinách. Jedna rovina je vědět naší hlavou (mozkem), tzn na základě nějakých informací a argumentů (je to uchopitelné). Druhá rovina je vědět uvnitř sebe. To je ten hlásek naší nejvyšší inteligence, našeho božství, Ducha (je to neuchopitelné).

To, že něco nevidíme nebo o tom nevíme, ještě neznamená, že to neexistuje :)

P.S.: tuhle větu si fakt zapamatujte!

Pro mě je život obrovsky fascinující a má smysl tady být. Má smysl žít ten náš „normální“ život a zároveň se zajímat o víc – Vesmír, Zdroj, Božství,.. pojmenování není až tak důležité.

CHCI SE PODÍVAT NA VYSÍLÁNÍ

Pyramida potřeb

Jsme obrovsky zaměření na hmotu. Na ten život tady. Lpíme na věcech, na lidech. Trváme na svých názorech a přesvědčeních. Hrajeme role. Nasazujeme masky. A to všechno jen pro to, ABYCHOM PŘEŽILI. To je totiž naše nejzákladnější potřeba. To už zmiňoval v padesátých letech minulého století americký psycholog Maslow v jeho pyramidě potřeb.

JENŽE!

Přežít není náš hlavní úkol tady na Zemi. Co je tím hlavním úkolem nevím. Jen si myslím, že je to neustálý vývoj a růst naší duše skrze tělo a zkušeností z těchto „hmotných“ životů. No jasně, nejsem tady poprvé a ani vy ne. A jistě ani ne naposled. Svými minulými životy jsem si proplula ve svých meditacích a při regresi. A vím, kdo jsem byla v mém posledním minulém životě. Prostě to vím. A je to hustý! :)

Když mi to přestalo dávat smysl…

Před cca 7 lety jsem se dostala do životní situace, kdy mi ten „normální“ život totálně přestal dávat smysl. Přežívala jsem ze dne na den. Radost z mého života se vytratila. Nedařilo se mi. Nebyla jsem šťastná. Cítila jsem se jako mrtvá za živa.

Přesto, že jsem měla střechu nad hlavou, co jíst, rodinu – partnera a mé vytoužené dcery. Takže jsem vlastně splnila požadavky pro „normální“ život. Tak proč jsem se cítila takhle?

P.S.: Možná i vy zažíváte takový stav. Budu ráda, když se podělíte v komentáři. Můžu vám pomoci dostat se ven z téhle situace.

Rozcestí

To sáhnutí si na pomyslné dno bylo fakt šílený. Ocitla jsem se na svém rozcestí a měla před sebou pouze dvě možné cesty. Ten život, co mi nedával smysl, ukončit nebo něco změnit. Život vnímám jako dar a jsem přesvědčená, že bych si na něj nikdy nesáhla. Zvolila jsem tedy druhou možnost. Přesto, že jsem nevěděla co a kde hledat. Co mám udělat jinak, co mám změnit.

P.S.: Kéž bych měla ty informace, co mám dnes a mohla si pomoct! Každopádně vy už se v tom plácat nemusíte. Jsem tu pro vás, abych vás podpořila na vaší cestě.

Každopádně byl to obrovský krok do neznáma. Ano, byl tam strach, ale já neměla co ztratit. Ostatně my lidé máme přirozeně obavy z neznáma. Raději se držíme našeho známého, ať je sebevíc nevyhovující. Proto setrváváme ve vztazích, v práci, v komunitě,… i když vnitřně víme a máme ten pocit, že takhle by to nemělo být. Prostě se bojíme vyjít ven z toho známého do neznáma.

Můj první krok do neznáma mě dovedl až do dnešního dne. Byla a stále je to velmi zajímavá cesta. Nádherná a bolestivá zároveň. Na jednu stranu plná radosti, vděčnosti, smíchu a užívání si každé minuty, na druhou stranu nepochopení okolí, zboření vlastních přesvědčení a zpřetrhání pout minulosti.

Rovnováha

Jako ve všem je rovnováha potřeba. A tohle je také výzva pro nás všechny. Protože všichni hledáme rovnováhu. V životě, v sobě samých, ve vztazích, ve zdraví, ve financích,… prostě ve všem. A jakýkoliv dlouhodobý výkyv z rovnováhy vyvolává nerovnováhu a ta vyústí v problém – vyhoření, zdravotní problém, finanční potíže atd.

Dnes? Vím, že vše, co se mi tady odehrává má svůj smysl. Mnohdy to nechápu, nerozumím tomu. Mnohdy mě to činí šťastnou a nepopsatelně naplněnou, mnohdy brečím a vztekám se. Pořád jsem člověk a prožívám emoce, pocity, musím platit složenky a fungovat v tomhle nastaveném světě. Ten venek nezměním. Ovšem jaké nastavení budu mít uvnitř, to je jen a jen na mně.

Vím, že pro každého z nás je důležité znát a žít svůj smysl života. Mít ve všech svých činnostech pocit naplnění.

A protože jsem sama ztratila svůj smysl života a vím, že to bylo mnoho mnoho let přežívání, místo plného užívání si života, dnes provázím druhé na cestě nalezení jejich smyslu života, toho naplnění a uvědomění si a projevení svého plného potenciálu.

IKIGAI

Obrovsky se mnou souzní metoda IKIGAI a jsem nesmírně vděčná, že mi přišla do života. Pomohla mi na mojí cestě a pomáhá mým klientům na jejich životní cestě. Podívejte se na reference žen, které se mnou prošly intuitivním ikigai.

Mým smyslem v mém nyní je nacházet smysl života druhých lidí. Je to nesmírně obohacující. A zároveň rovnováhu. Protože bez ní ten náš život opět ztrácí svůj smysl…

A jistě se nechcete dostat do situace „Když ti to všechno přestane dávat smysl…“.

Závěrečný tip

Pojďte objevit a hlavně ŽÍT svůj smysl. Prožívat naplnění každý jeden den. Pojďme se potkat na úvodním ikigai setkání.

S láskou, radostí a úctou

Lucie Horenská

Bořím mýty, limity a přesvědčení, odkrývám nové úhly pohledu, transformuji mindset.

Dokáži vás intuitivně vést a individuálně podpořit přesně v tom, co teď potřebujete.

Provedu vás na cestě do vaší nové reality, spokojenosti, hojnosti a bohatství.

Vnímám signály z vyšších sfér a využívám svou silnou intuici a empatii k předání cenných vhledů do vašeho života.

V rámci IKIGAI aplikuji svoji intuici, empatii a vhledy k vytvoření konkrétních kroků, které vás dovedou k dosažení vašeho plného potenciálu.

IKIGAI s Lucií

Pro informace o IKIGAI s mými vhledy konkrétně pro vás klikněte ZDE.
V procesu IKIGAI vám sdělím intuitivní vhledy pro řešení vaší situace. Pokud vhledy přijmete, získáte uvědomění a odvahu je implementovat. Tím dosáhnete naplnění hlubokého smyslu vašeho života.