Alice byla krásná mladá dívka. Trochu nesmělá a mnohdy duchem nepřítomná. Měla jen dva opravdové kamarády, kterým se mohla se vším svěřit. Byl jím pan Blecha a paní Tučňáková. Dva imaginární přátelé, kteří ji provázeli od útlého dětství. V tom opravdovém světě pravé přátele nenašla. Lidé ji moc nerozuměli. Často utíkala ke knihám a naplno se ponořila do smyšlených příběhů. Tam se cítila doma. Příběhy knižních hrdinů prožívala mnohem více, než ten svůj reálný život tady na Zemi.

Dny utíkaly, její život plynul. Aby zapadla do společnosti, ve které žila, vystudovala vysokou školu, kterou ji vybrali rodiče. Stala se z ní lékařka a promovala s červeným diplomem. Sama neměla představu o tom, jakou školu studovat, protože od všech jejích snů byla zrazovaná okolím. Ve svém nitru však toužila být spisovatelkou. Příběhy jí bytostně naplňovaly a od dětství si sama vymýšlela různé povídky a básničky.

Alice byla lékařka na pohotovosti. Byla ve své práci precizní, ale nijak nadšená. Pocházela z lékařské rodiny. Očekávalo se, že Alice půjde v rodinných šlépějích a bude také lékařka. Jako lékařka se však nikdy necítila. Pokaždé, když se podívala na svůj červený diplom, cítila se jako cizinka ve svém vlastním životě. Její vnitřní hlas jí neustále šeptal, že to není její cesta. Ten však ignorovala.

Denně na pohotovost vozili případy lidí z autonehod, sportovních nehod i obyčejných úrazů. Vysilovalo jí to a unavovalo. Pracovala však naplno. Měla pocit, že musí být nejlepší a dosáhnout co nejlepšího hodnocení. Mnohdy, když sanitky přivezly na oddělení pacienty v přímém ohrožení života, je museli odvézt na operační sál. Tam se jednoho dne poznala s Bobem, hlavním chirurgem, který se jí velmi líbil. Vysoký, tmavovlasý, velmi pohledný muž. Patřil mezi nejlepší chirurgy.

Alice se do Boba časem zamilovala. Představovala si ho jako svého partnera a tajně snila o svatbě a založení rodiny. Při každé vhodné příležitosti vyhledávala jeho společnost, aby s ním konzultovala i méně závažné případy. V jeho společnosti se cítila velmi příjemně a vždy jí to zvedlo náladu. Bobovi se Alice také líbila a jednoho dne se osmělil a pozval ji na večeři. Strávili spolu velmi příjemný čas. Měli možnost si popovídat o jiných tématech, než jen pacientech v nemocnici. Našli blízká témata a začali spolu trávit více svého volného času a poznávat se.

Jednoho dne sanitka přivezla na oddělení několik postřelených lidí. Krvácející, napůl v bezvědomí, několik lidí se střelnými ranami. Dokonce jeden z nich křečovitě svíral pistoli a stažené svaly neumožňovaly mu jí odebrat. Nakonec ruka s pistolí skončila pod přikrývkou, kterou na něj jeden z lékařů dal pro zachování teploty. Od té chvíle na to on i ostatní zapomněli. Museli spěchat. Lékaři měli hlavní prioritu, zachránit mu život. Musel okamžitě na operační sál. Průstřel hrudníku pravděpodobně zasáhl plíce a vnitřně krvácel, těžce dýchal. Po prvním rychlém ošetření a krátkém telefonátu s Bobem, ho vezli na operační sál, aby ho připravili na operaci. Bob se rychle převlékl a spěchal na sál.

Mezitím se pacient dostal do kritického stavu. Chvílemi se probouzel a cloumal sebou. Měl zjevně obrovské bolesti a rychle zase upadal do bezvědomí. Jeho tělo se zmítalo v křečích a několik lékařů ho muselo během té doby držet. Bob přišel na sál, aby udělal předběžná vyšetření a zjistil od kolegů rozsah zranění. Vtom se postřelený pacient opět probral z bezvědomí a otevřel oči. Přímo nad sebou uviděl Boba, oblečeného v modrém operačním úboru, ještě neměl nasazenou roušku. Úplně se vyděsil, jak mu někoho připomněl a začal vydávat výkřiky a začal se zmítat na lůžku. Bob se na něj laskavě usmál a vlídně na něj promluvil.

Alice celou scénu viděla z druhé strany místnosti, kde připravovala nástroje na operaci a nastavovala podporu životních funkcí. Najednou se pacient mocně vzepnul, vyndal ruku s pistolí zpod přikrývky a několikrát vystřelil na Boba. Prostřelil mu hlavu, rameno a hruď, Bob se skácel na zem. V místnosti se rozpoutala panika. Alice všechno pustila a běžela k Bobovi. Mezitím další lékaři skočili k pacientovi a podařilo se jim vykroutit mu pistoli z ruky. Mladý asistent mu píchl velkou dávku anestetika, po kterém pacient hned padl do bezvědomí.

Lékaři se Boba snažili oživit, ale marně. Bob byl mrtvý. Alice byla svědkem, jak Bob přímo před jejíma očima zemřel. Držela ho za bezvládnou ruku a nakonec se zhroutila na jeho prostřelenou hruď a usedavě plakala.

Alici se zhroutil svět. Ztratila velmi blízkého člověka. Člověka, do kterého se zamilovala a se kterým plánovala svoji budoucnost.

Nedokázala pochopit jak se to mohlo stát. Nedokázala se smířit s tím, že Boba už nikdy neuvidí.

Přežívala ze dne na den. V práci se potácela jako tělo bez duše. Byla vyčerpaná a nešťastná. Nedokázala si představit, co bude dál.

Byla však naučena, že má zatnout zuby a dál fungovat. O to víc se ponořila do své práce, jenže fungovala jako naprogramovaný robot. Mechanicky ošetřovala pacienty a veškeré pocity a emoce v sobě uzavřela. S kolegy nemluvila a stranila se jich.

Čas běžel a Alice chřadla. Ve tváři neutrální výraz, zapadlé oči a úsměv se z jejích rtů nadobro vytratil. Jako lékařka měla přístup k různým lékům a tak zcela nenápadně začala své trápení řešit pilulkami na otupění svých myšlenek. Dávky stále navyšovala. Snažila se vystupovat jako profesionál, kolegové však vnímali, že není v pořádku. Mnohokrát se někteří z nich snažili si s Alicí promluvit, jenže Alice jejich zájem zcela odmítala.

Při jedné z jejích nočních směn nebylo Alici dobře. Nasypala si do dlaně hrstku pilulek a bezmyšlenkovitě si je vložila do úst a zapila sklenicí vody. Sedla si na židli, podívala se na hodinky, do konce směny jí zbývalo 8 hodin. Natáhla si nohy a zavřela oči.

Zdálky slyšela nějaký hluk. Někdo volal její jméno. Hlava ji třeštila, ale velmi brzy si uvědomila, že je v práci. Přivezli mladou pacientku. Zjevně byla zdrogovaná, mumlala nesrozumitelné věci a byla velmi neklidná. Bylo uprostřed noci. Byla tam jen ona, dvě sestry a asistenti. Alice se i přes svou únavu a šílenou bolest hlavy, pokoušela navázat komunikaci s pacientkou. Ta však jen něco blábolila, chvílemi oči v sloup, trhala sebou. Alici se třásly ruce, podlamovaly se jí kolena, měla pocit, že každou chvíli omdlí. Zároveň se nutila do profesionálního vystupování a ošetření pacientky.

Hlasy slyšela jen z dálky, místnost se s ní celá točila. Nevěděla, zda to, co se děje, je skutečné nebo se jí to zdá. A v tom vše pohltila tma.

Laskavý hlas staršího lékaře s kulatými brýlemi na nose jí pomalu vrátil do reality, stejně jako palčivá bolest celého těla. Slzy se jí začaly kutálet po tvářích a dech se jí zrychlil. Vůbec nechápala, co se stalo. Na nic si nevzpomínala. Co se děje? Ptala se nejdříve sama sebe a pak lékaře, který si k ní přisedl.

Starší lékař se na ni vlídně usmál a vyprávěl jí, co se přihodilo. Doporučil jí, že by si měla vzít na pár dní volno, aby si odpočinula. Alice nechápala proč. Vždyť jediné, co ve svém životě má, je její práce. Už si na ni tak zvykla a stala se součástí jejího, i když nešťastného života, že se jí nechtěla vzdát. Jenže byla tak zesláblá, že ani nemohla vstát z postele. Několik dní si ji nechali v nemocnici. Poté ji propustili domů. Přijela k ní její matka, aby se o Alici postarala.

Byla to postarší dáma, málomluvná lékařka již v penzi, a když Alici viděla, v jakém je stavu, měla o ni opravdu strach. Starala se o ni, jako když byla malá. Alice neměla sílu oponovat. Zcela se odevzdala. Den za dnem ubíhaly a Alice trávila čas nicneděláním a sama se sebou. Myšlenky se jí vířily hlavou. Její matka u ní mnohdy jen tak mlčky seděla a držela ji za ruku.

Uběhl měsíc a Alici navštívila kolegyně Katka. Často měly spolu službu a docela si rozuměly. Obě byly vášnivé čtenářky a bavily se o knihách, které právě četly. Katka Alici přinesla právě vydanou knihu ze starého Egypta. Věděla, že Alice knihy o Egyptě miluje a věřila, že jí tím alespoň trochu vrátí chuť do života.

Alice jí poděkovala, ale knihu odložila na stranu. Až po pár dnech, kdy se na knihu každý den jen letmo podívala, ji vzala do rukou a otevřela ji. Uvnitř byla vyrobená záložka a ní bylo napsáno: Nikdy se nevzdávej svých snů.

Došlo jí to! Nikdy nechtěla být lékařkou. Na medicínu šla jen kvůli rodičům a rodinné tradici. Vzpomněla si na čas strávený s knihou v ruce a na čas, kdy si vymýšlela různé příběhy a ťukala je dvěma prsty na papír na starém psacím stroji svého dědečka.

Zasnila se. Ve vzpomínkách si vybavila celý svůj dosavadní život. A uvědomila si, kde je teď a jak se cítí. Vše uvnitř ní to vřelo. Dovolila si projevit veškeré emoce, které po mnoho let v sobě dusila. Slzy jí tekly proudem, celá se třásla od usilovného vzlykání. Až vyčerpáním upadla do dlouhého spánku.

Po probuzení, jako by se probudila nová Alice. Měla chuť na své oblíbené jídlo. Šla se projít do zahrady a usmála se na poletujícího motýla. Jakoby se něco stalo. Alice se rozhodla, že musí se svým životem něco udělat.

Zavolala do nemocnice a oznámila svoji výpověď. Okamžitou.

Doma vytáhla ze šuplíku svého psacího stolu svoje povídky a příběhy, sedla si na zahradu a pročítala je. V tom se jí vybavil její sen, stát se spisovatelkou. Zavřela oči a představila si, jaké by to bylo, kdyby napsala knihu, o kterou by lidé měli zájem. Jaké by to bylo, kdyby se stala známou spisovatelkou. Na tváři se jí usídlil úsměv a Alice udělala vnitřní rozhodnutí. Ode dneška už budu dělat jen to, co chci a co jsem měla udělat už dávno.

Její matka, která stále ještě byla u Alice, ji podpořila. Viděla totiž, kam Alici přivedla její životní cesta, která pro ni nebyla tou pravou.

Každý den se věnovala psaní. Únava ji pozvolna opouštěla, vracela se jí barva do tváře. Život jí zase začal dávat smysl.

Jednoho dne vzala Alici její matka na vernisáž jejího známého do místní galerie. Aby přišla na jiné myšlenky a také mezi lidi. Byla to uzavřená společnost dvaceti lidí. Všichni se příjemně bavili. I Alice. Mezi pozvanými byl i jeden muž ve středních letech, již proslulý spisovatel. Při konverzaci přišla řeč i na Alici a její sen, stát se spisovatelkou. Oba se na sebe podívali, a když se jejich pohled setkal, bylo v něm vše, bez jediného slova.

Za pět let se Alice stala mámou své první dcery a zároveň křtila svoji první knihu. Muž po jejím boku nebyl nikdo jiný, než muž ve středních letech, se kterým se setkala na vernisáži.