Svoboda není samozřejmost. A láska už vůbec ne.

Svoboda ve vztazích, možnost volby a láska ze srdce jsou pro nás v Evropě samozřejmostí. Nebo si to alespoň myslíme. Až pobyt v Egyptě mi naplno ukázal, že svoboda opravdu samozřejmá není, a že láska už vůbec ne. Když vidíš svět, kde jsou vztahy často domluvené tradicí, rodinou a kulturou, začneš se jinak dívat i na svůj vlastní život.

Sedím tady v Egyptě a dívám se na svět, který má jiný řád, než na jaký jsem byla celý život zvyklá. Jiný rytmus a zcela jiná pravidla. Jinou představu o lásce. Jsou tu ženy a muži, kteří si nikdy nemohli svobodně vybrat, koho budou milovat. Jejich vztah není otázkou srdce. Je otázkou dohody, rodiny, tradice, kultury. Někdy obchodu, nutnosti či ticha, které nikdo nahlas nepojmenuje. A já tu stojím jako žena, která si celý život mohla vybrat. Až tady mi však naplno dochází, jak obrovský dar to je a jak často s ním neumíme zacházet. Svoboda není samozřejmost. A láska už vůbec ne.

Když láska není volba, ale povinnost

Když poslouchám příběhy místních lidí, někdy se mi stáhne hrdlo. Představa, že o tvém manželovi nebo manželce rozhodne rodina, věk, společenský status a dohoda, ne tvoje srdce… je pro mě pořád těžko uchopitelná.

Dva lidé, kteří vstoupí do manželství, aniž by si vzájemně dali prostor na otázku: „Opravdu chci s tebou strávit celý život?“. Žádné poznávání, procházky či letmé dotyky … Žádné pocity v těle a naslouchání svému srdci,… Spíš jen: „Tohle je dobrá volba. Takhle se to dělá. A tak je to správně.“

A přitom touha milovat a být milován je všude stejná. V Egyptě, v Evropě, zkrátka kdekoliv na světě. Jen někdo svoji touhu žije pouze v rámci hranic, které dostal. A někdo jiný se v těch pomyslných hranicích dobrovolně zavírá, i když má dveře otevřené.

Měla jsem svobodu, ale neuměla jsem ji žít

Když se podívám zpátky na svůj život, musím si přiznat jednu věc, která není úplně příjemná… Přestože jsem měla svobodu volby, nevybírala jsem srdcem. Vybírala jsem hlavou. Vybírala jsem podle toho, co je „rozumné“. Podle toho, co se očekává. Podle toho, že už mám určitý věk a „měla bych“ mít rodinu, jistotu, domov,…

Ten hlas byl hlasitý. A zněl zcela logicky.

• „Takhle se to dělá.“

• „Nejsi už nejmladší.“

• „Tohle je dobrý chlap, co bys ještě chtěla?“

A tak jsem šla nevědomě proti sobě. S vírou, že tohle je pro mě to nejlepší. Až dnes, s odstupem času vidím, kolikrát jsem zvolila bezpečí místo pravdy. Klid navenek místo klidu uvnitř. Kompromis místo skutečné lásky.

Svoboda sama o sobě nestačí. Musíš se ji ještě naučit používat. A to bolí víc, než když ji vůbec nemáš.

Svoboda jako břemeno i dar

Na první pohled to zní zvláštně. Jak může být svoboda břemeno? Ale možná to znáš taky. Nikdo tě do ničeho nenutí. Formálně si můžeš vybrat, kdy odejdeš z práce, ze vztahu, z města, ze života, který tě už dávno nevyživuje. A přesto zůstáváš. Proč?

Protože se ti pravděpodobně honí hlavou tyhle myšlenky:

• „Co když už nikoho nenajdu?“

• „Co když budu sama?“

• „Co když udělám chybu?“

• „Co když děti potřebují rodinu za každou cenu?“

• „Co když mě druzí odsoudí?“

A tak žijeme v iluzi svobody, ale uvnitř jedeme podle naučeného scénáře. Nemusí nám ho sepsat společnost nebo rodina. Stačí naše vlastní strachy, vzorce a přesvědčení.

Tady v Egyptě vidím mladé lidi, kteří svoji volbu opravdu nemají. A ve stejné chvíli cítím hluboko v sobě všechny chvíle, kdy já jsem ji měla… a přesto jsem sama sebe držela ve svém vězení strachů, vzorců a limitujících přesvědčení. A to není příjemné přiznání… ovšem je to nutné k posunutí se vpřed.

Když se blíží Vánoce…

Vánoce jsou zvláštní období. Navenek plné světýlek, dárků, rodinných fotek, vůní cukroví a všech možných tradic. Dýchá atmosféra pohody, klidu a pospolitosti. Uvnitř se však spoustě lidí otevírají otázky, které se přes rok ještě daly docela přehlížet. Ovšem ne teď. Ne v tomto období, kdy jsme vedeni více dovnitř sebe.

• „Jsem tam, kde chci být?“

• „Jsem s tím, s kým chci být?“

• „Žiju život, který je můj?“

• „Jsem sama se sebou v souladu?“

Vánoce nejsou jen datum v kalendáři. Nezačínají vánočním úklidem a sháněním dárků. Ani tím, když rozsvítíme vánoční stromeček. Začínají ve chvíli, kdy se v sobě na chvíli zastavíme. Když si dovolíme pravdivě se podívat na to, jak se v tom všem vlastně cítíme. Konečně opustit iluzi toho, jak to má vypadat zvenku, ale dovolit si nahlédnout, jaké je to uvnitř.

Možná to letos nebude perfektní. Nebudou napečené všechny druhy cukroví. Ani dárky nebudou dokonalé. Protože možná právě letos začínáš chápat to, co vždy bylo schované pod povrchem. A začne se to u tebe proměňovat. A co když právě takhle to je v pořádku?

Jaký dar si letos skutečně dáváš?

Když přemýšlím o svobodě a lásce, tak mi tam jde ještě jedno slovo a tím slovem je volba. Protože… Svoboda bez volby je jen představa. Volba bez lásky je pořád kompromis. A láska bez pravdy bolí.

A tak si kladu otázku: „Jaký dar si letos doopravdy chci dát?“ (a doporučuju i tobě si ji položit)

Ne ostatním, ale sobě. Co když je tím darem jedno jediné rozhodnutí. Možná první pravdivé „ne“ či první pravdivé „ano“. Možná mám konečně projevit to, co skutečně cítím. Aniž bych se nechala ovlivnit tím, co „bych měla“ a „co se sluší“.

Pokud cítíš, že se chceš více vrátit k sobě, do ticha a do pravdy, připravila jsem pro tebe prožitek Zpátky domů. K sobě. Je to jemné zastavení uprostřed všeho, co se děje. Klikni na obrázek níže.

Malé kotvy v čase změn

Vím, že změnit celý život nejde lusknutím prstu. Někdy to trvá roky. Někdy dlouho jen stojíš na prahu a sbíráš odvahu. A někdy prostě jen potřebuješ jednu malou kotvu, která ti připomene: „Nejsem vězeň svého scénáře, kterému jsem uvěřila.“

A uvěřit v nový scénář, který říká… „Můžu se vracet k sobě a být v klidu i v okolním ruchu.“

Když jsem tvořila letošní vánoční voňavé prožitkové balíčky, nechtěla jsem „jen dárky“. Chtěla jsem prožitky, které se dotknou přesně tohohle místa:

• Tam, kde se potkává svoboda, láska a pravda.

• Tam, kde si dovolíš na chvíli zpomalit.

• Tam, kde se nadechneš a řekneš si: „Takhle se chci cítit častěji.“

Vůně pro Domov, pro Duši a pro Tělo nejsou jen kombinace esencí. Jsou to malé rituály návratu. Možnost říct si v tichu: „Jsem tady. Sama se sebou. Ve svém vlastním životě.“ Nezmění za tebe vztah, práci ani svět. Ale můžou ti jemně připomínat, že máš právo volby. A to v každém jednom okamžiku.

Svoboda začíná uvnitř

Ne každý…

• si smí vybrat, koho bude milovat.

• může odejít, když cítí, že tady už nemá být.

• má tu možnost říct „ne“ bez následků.

O to víc, pokud tu možnost máš, a ty ji máš… stojí za to se na chvíli zastavit. Upřímně se podívat sama sobě do očí. Přiznat si, kde žiješ z povinnosti, z kompromisu či ze strachu. A kde už se tvé srdce roky tiše ozývá a volá po jiném způsobu života.

Svoboda není samozřejmost. A láska už vůbec ne.

Co kdyby letošní Vánoce byly tím okamžikem, kdy si dovolíš udělat první malý krok k tomu, abys je žila jinak. Uvnitř sebe a pro sebe. A jestli tě to volá, můžeš si k tomu najít i svoji voňavou kotvu. Něco, co ti vždycky, když se nadechneš, připomene: „Mám právo se vracet k sobě. Mám právo si vybrat. A můj život je můj.“

S láskou,

Moje motto:

„Tajemství šťastného a bohatého života je ukryto v našem každodenním bytí.“

Odnášíš si inspiraci? Obohatil tě článek? Tak ho se svými přáteli sdílej. Děkuji 💛

Cítíš, že i tobě by stačil jeden impuls, jeden pravdivý pohled zvenčí, který ti pomůže udělat další krok? Nebo je u tebe čas na konkrétní změnu? Jsem tady. Se vším, co jsem zažila, prošla, pustila i přijala. Skrze hlas, vůni, otázky i přítomnost. Ne proto, abys byla jako já. Ale proto, aby ses ty mohla stát více sama sebou.

Můžeš začít malým krokem – stáhni si můj dárek pro tebe: Zpátky domů. K sobě. Nebo se nechat vést hlouběji: Dotekem pravdy, rituálem, setkáním v Egyptě, záměrovou vůní přesně pro tebe či několikaměsíční transformační cestou.

Vše najdeš v mém světě na mém webu, ve videích na YouTube, v podcastu na Spotify. Sleduj mě, dej odběr. Děláš to pro sebe.