Kolik nás stojí, když čekáme na až

Jsou chvíle, kdy sami sobě říkáme „ještě ne“, „ještě počkej“, „až bude správná chvíle“. A tak čekáme na až… Na lepší čas, na více peněz, až děti povyrostou nebo až budeme mít víc odvahy, podpory či sebejistoty. Jenže mezitím běží dny, týdny, roky… A často si vůbec neuvědomujeme, kolik nás to čekání stojí. Kolik vnitřní síly, radosti, životní energie a důvěry ztrácíme tím, že odkládáme svůj život na „až“. A přitom se nabízí otázka: „Co když ten pravý čas je právě teď?“.

Živě si to pamatuju. Začátkem roku 2024 jsem sama stála na místě. Přesto, že jsem udělala rozhodnutí přestěhovat se do Brna, do většího bytu s krásnou zahradou, věděla jsem, že chci od života víc. Víc svobody, víc života, víc pravdy,… jenže jsem si to podvědomě nedovolovala. Čekala jsem. A vlastně ani nevím na co. Možná na správný okamžik, na znamení nebo potvrzení z venku. To pomyslné „až“… Jenže to nepřicházelo.

A pak přišel ten okamžik. Duben. Poprvé jsem letěla do Egypta. Odjížděla jsem sama, bez dětí, se záměrem odpočinout si a dobít baterky.

Doporučuju ti přečíst si můj článek Očista těla a duše v posvátné zemi, Egyptě

Jenže namísto klidu přišla totální transformační bouřka. V jeden den to byl doslova blesk z čistého nebe. „Uděláš rituál.“ Znělo mi v hlavě tak jasně a tak naléhavě. Vůbec jsem nechápala, co přesně to znamená. Ale jedno jsem věděla jistě – nemůžu to ignorovat.

První rituál a první proměny

A tak jsem ho udělala. Dokázala jsem ztišit svoji mysl a odevzdala jsem se plynutí. Bez jakéhokoliv scénáře a plánu. Jen v plné přítomnosti, napojená, vedená. Byl to můj první rituál, který jsem zprostředkovala na dálku, v propojení s každým, kdo byl přítomen a taky s tím, co nás přesahuje. Měl obrovskou sílu, kterou cítili i lidé tisíce kilometrů ode mě.

Poté se mnou účastníci rituálu sdíleli zprávy. Zmiňovali slzy, mrazení, vnitřní klid i obrovská uvědomění. A v ten okamžik se ve mně něco zásadně pohnulo. Začala jsem chápat, že tím, že zprostředkovávám prostor druhým, léčím zároveň sama sebe. Že to není o tom, co umím, ale o tom, že jsem. Že tím, že otevřu bránu pro druhé, se otevírá i mně samotné nový svět. A ten svět se začal postupně zhmotňovat v realitě.

Kotrmelce, odvaha a změna reality

Od té chvíle už nic nebylo jako dřív. Ne ve vnější realitě. Tam se všechno ještě chvíli tvářilo stejně. Ale uvnitř mě se začalo rozpadat všechno, co už nebylo pravdivé. A já jsem to každým dnem cítila víc a víc. Všechna „až potom“, „ještě nevím“, „možná jednou“… se začala ukazovat jako iluze.

A i když jsem si prošla v minulých letech mnoha odvážnými rozhodnutími, právě vloni se přelomilo něco zásadního. Možná padly jedny z posledních mých omezení. A já jsem si začala dovolovat ještě víc. Více myslet na sebe a následovat své vnitřní vedení. Více žít. Naplno a opravdově. A právě v těch chvílích, kdy jsem provázela další účastníky rituály, se dělo i moje vlastní znovuzrození.

Návrat k sobě

Začala jsem jezdit do Egypta pravidelně – co dva, tři měsíce. Zastavit se, nadechnout se a naslouchat. To nebyly dovolené. To byly návraty k sobě, které jsem neplánovala, ale které si mě volaly a ten hlas už nešlo neslyšet. A konečně jsem naplno začala vnímat, co je pro mě skutečně důležité. Každý pobyt tady se nesl v duchu uvědomění, pochopení, slz, bolesti, očisty – jak mentální, tak fyzické. Doslova se rozpadala moje realita, kterou jsem žila.

Iluze se začaly rozpouštět. A místo nich jsem konečně uviděla samu sebe. V pravdě, bez masek, doslova v nahotě. Stála jsem sama sobě čelem svojí síle i zranitelnosti. Nebylo už cesty zpět. Šla jsem dál. Krok za krokem. Víc a víc do neznáma.

Až přišlo to rozhodnutí, které všechno změnilo. Při návratu z Egypta, posledního května, jsem věděla, že se musí stát něco zásadního. Že něco zásadního musím změnit. Nacházela jsem se v nějakém meziprostoru a nevěděla jsem co. Egypt mě však naučil důvěřovat a životem plynout.

Pár dnů na to se to samo poskládalo. Moje mladší dcera přišla s nápadem na nový byznys a myšlenkou, že si necháme postavit dům v Egyptě. A tak do několika dnů padlo rozhodnutí: stěhujeme se. A od konce září jsme tady. V Egyptě. Já a moje dvě dcery.

Cena, kterou platíme za stagnaci

Možná si říkáš, že ještě chvíli počkáš. AŽ… budou děti větší, bude víc peněz, něco změní. Jenže právě to „až“ má často nejvyšší cenu.

• Tělo ti začíná šeptat, pak křičet.
• Ztrácíš chuť tvořit, jsi unavená i po ránu.
• Ve vztahu tě něco tíží, ale nevíš přesně co.
• Něco se rozpadá, i když to zvenku vypadá stabilně.

Jako bys už nebyla v kontaktu se sebou. Jen setrvačností jedeš. Děláš, co se má. A život ti protéká mezi prsty.

Vím, jaké to je. Byla jsem tam. A právě proto dnes vím, že cena stagnace je vyšší než cena odvahy. Stagnace tě stojí životní energii, radost, zdraví, sebe sama. A odvaha? Ta „bolí jen chvíli“. Pak se rozprostře klid.

Co se začne dít, když se rozhodneš

Není to o tom, že se zítra změní celý tvůj život. Je to o rozhodnutí, které dnes uděláš. O drobném posunu, který rozechvěje celou tvojí realitu. A to rozhodnutí může přijít právě v prostoru rituálu. Protože rituál je víc než jen meditace nebo sdílení. Je to energetická brána zpátky k sobě.

Viděla jsem ženy,  které přišly jen s pocitem, že „něco není v pořádku“. A odešly s novým začátkem. Jedna žena mi napsala, že jí rituál zachránil život. Druhá konečně přijala pracovní nabídku snů, o které předtím pochybovala. Třetí odešla ze vztahu, který ji ničil a udělala první krok k sobě.

Není to magie. Je to síla přítomnosti, rozhodnutí a prostoru, kde je všechno dovoleno. Kde se nezměníš, ale vzpomeneš si, kým jsi.

A tak se ptám…

• Možná právě teď čteš tyto řádky a něco v tobě tiše rezonuje.
• Možná jsi na prahu změny.
• Možná jsi unavená z čekání.
• Možná už nechceš odkládat sebe na „až“.
• A možná tě to volá – zpátky k sobě. K pravdě. K hlasu, který v tobě nikdy neutichl, jen ho přehlušilo všechno to „musím“, „měla bych“ a „co když“.

A právě proto tě zvu do posvátného prostoru, kde nemusíš být víc než jsi. Do prostoru, kde nic neřešíš, jen vnímáš. Kde nečekáš na správný čas, protože jsi ho právě vytvořila tím, že jsi si ho dovolila.

Na novoluní 21. října otevírám prostor dalšího rituálu se záměrem hojnosti a nekonečných možností. Téma, které není jen o penězích, ale o bohatství života, o bohatství v tobě. Všechno ostatní se můžeš dočíst kliknutím na tento text – ovšem důležitější je zeptat se sama sebe: „Co cítím právě teď? Co mi šeptá moje duše?“.

Možná je právě tohle tvůj okamžik. Nečekej na „až“. Přestaň ztrácet sebe. A dovol si vrátit se domů. K sobě.

S důvěrou v plynutí,

Moje motto:

„Tajemství šťastného a bohatého života je ukryto v našem každodenním bytí.“

Odnášíš si inspiraci? Obohatil tě článek? Tak ho se svými přáteli sdílej. Děkuji 💛