Když žena kráčí s dětmi životem sama…

Lucie Horenská7.12. 202542x

Stále častěji se setkávám se ženami, kterým už nestačilo jen přežívat ve známém, držet se starých struktur nebo hrát nekonečnou hru na to, že je všechno v pořádku. Jsou to ženy, které sbalily sebe, své děti, pár kufrů a vydaly se tam, kam je volal jejich vnitřní hlas. Žena kráčí životem často jinak, než by si její okolí představovalo. A ten důvod je prostý. Hluboko uvnitř ucítila tiché a neodbytné „tady už nemám být“ a dovolila si to vyslyšet.

A právě v tom okamžiku začíná ten nejdůležitější proces – návrat k sobě. Ne návrat k očekáváním druhých, ne k naučeným rolím, ale k vlastní pravdě, která se nedá přehlušit ani strachem, ani pohodlím. A tím, že životem kráčí samy, bez partnera, ukazují světu, že rodina může mít mnoho podob, a že ta nejfunkčnější často vzniká právě tam, kde vítězí pravda a ne naučené vzorce „jak by to mělo vypadat“.

Svět se mění a s ním i to, jak vnímáme rodinu

Dlouho jsme žili v přesvědčení, že rodina má mít tu „správnou“ podobu: máma, táta, děti, jeden dům, jedno příběhové schéma, které by se mělo ctít a udržet za každou cenu. Všichni pohromadě, všichni plnící roli, kterou jim společnost přiřkla. Ovšem jen málokdo se odvážil připustit, že ne každé spojení je skutečnou oporou.

A realita posledních let odhaluje něco, o čem se dříve nemluvilo nahlas. Funkční rodina není definovaná počtem lidí, ale kvalitou vztahu, energií, která doma panuje a pravdivostí těch, kteří jsou součástí.

Znám mnoho rodin, které stojí „jen“ na jednom rodiči a přesto jsou neobyčejně pevné. Jsou klidné, živé, opravdové, bez neustálého tlaku a maskování, bez tichého napětí, které se skrývá mezi větami, když se nikdo nechce dotknout pravdy.

A pak znám rodiny, kde jsou oba rodiče… ale děti v nich vyrůstají v atmosféře, která je učí spíše přizpůsobovat se, než přirozeně se rozvíjet a být samy sebou.

Možná právě proto dnes tolik žen naslouchá sobě víc, než kdy dřív. A možná právě proto tolik žen, které už nechtějí jen přežívat, ale skutečně žít, kráčí životem jinak. Odchází z nefunkčních vztahů, mění prostředí a dovolují si hledat domov jinde, mnohdy i tisíce kilometrů od rodného města. Mnoho z nich cestuje po světě a dovoluje svým dětem poznávat na vlastní pěst různé zvyky, kultury a životní styl.

A pak jsou tady místa, která si člověka přirozeně přitáhnou, aniž by musel příliš vysvětlovat proč. Egypt měl přesně takovou sílu pro mě. A jak jsem zjistila, nejsem zdaleka jediná.

Žena sama s dětmi je neuvěřitelně silná

Když si žena stoupne do vlastní síly a s odvahou s dětmi odejde, společnost to často nechápe, protože se dívá starýma očima na nový příběh. Jenže já v očích těchto žen nikdy neviděla slabost. Viděla jsem v nich obrovskou sílu, pravdu a odvahu. Byly mi inspirací.

Ano, chce to odvahu:

odejít z prostředí, které je už dávno nevyživovalo,

opustit bezpečí známého a vykročit mnohdy do neznáma,

převzít zodpovědnost za sebe i své děti, protože nikdo to za ně neudělá,

věřit, že dokážou víc, než jim kdy kdo předpověděl,

vstoupit do role tvůrkyně, která nečeká na záchranu, ale žije svůj život tak, jak to cítí.

A přitom v tomhle není žádné obviňování, žádná hořkost vůči mužům. Je to ženské zrání. Proces, kdy žena kráčí životem dál, ale už ne přes očekávání, loajalitu nebo povinnosti. Kráčí tak, jak ji vede její vnitřní kompas. A právě to zrání je možná to nejdůležitější.

Protože… Když žena zůstane sama, často poprvé opravdu uvidí, kým opravdu je.

Ne jako partnerka, která se snaží „udržet rodinu pohromadě“.

Ne jako ta, která všechno zařídí, a pak večer tiše pláče do polštáře.

Ale jako bytost, která má svoje potřeby, své touhy, své hodnoty a dovoluje si je konečně žít.

A tohle není žádné ezo. Tohle je přirozený, zdravý vývoj člověka, který má konečně prostor být sám se sebou a uvidět pravdu, která byla celý život přehlížená a přehlušená.

Když je žena delší dobu sama…

začíná konečně vidět samu sebe. Období, kdy je žena sama, a tím nemyslím osamělost, ale prostor, kde není partner, bývá jedním z nejvýznamnějších úseků jejího života. Je to tichý, ale nesmírně silný prostor, kde se začínají dít věci, které mění celý vnitřní svět.

Taková žena si totiž postupně začne uvědomovat, jak moc byla po léta napojená na okolí. Na potřeby druhých, na přání rodiny, na to, „co by měla“, na představy společnosti, na loajalitu ke starým strukturám,…

A když tohle všechno zanechá v minulosti, konečně uslyší sama sebe.

Vnímá jasněji svůj vnitřní hlas.

Přestává se definovat skrze vztah nebo skrze očekávání.

Učí se nastavovat hranice, které dříve nedokázala udržet.

Začíná si uvědomovat, co opravdu chce a co už dávno nechce.

Cítí, jak její sebevědomí roste zevnitř, ne z toho, co jí kdo potvrzuje zvenku.

Dovoluje si být celistvá a sama sebou.

A je fascinující sledovat, jak se ženy proměňují. Úplně jinak dýchají, jinak chodí, mluví a jinak se dotýkají života. A právě proto je období, kdy žena kráčí životem sama, tak nesmírně důležité.

Není to prázdno, které je třeba rychle zaplnit novým vztahem. Jde o hlubokou, lidskou fázi zrání.

A znovu říkám, tohle není žádné ezo ani žádné teorie. Tohle je nejpřirozenější proces, jaký může člověk prožít, když se mu konečně otevře prostor pro sebe. A nyní, v době, kdy se tvoří nový svět, je změna více než žádoucí.

Egypt: země, kde žena slyší hlasitě svůj vnitřní hlas

V Egyptě jsem potkala již několik žen, které prošly podobnou cestou. Nejdříve to bylo jen tiché volání, pak krátká návštěva „na zkoušku“ a nakonec hluboké uvědomění, že právě tady se v nich něco probouzí. Některé přijely jen na týden a zůstaly celé měsíce. Některé se sem vracejí pravidelně, protože tady zažívají to, co doma necítí – klid, otevřenost, světlo a i zvláštní druh vnitřní pravdy, která se už nedá skrývat a přehlížet.

Egypt má energii, která nespěchá, netlačí. Je to místo, které:

zpomaluje, aby člověk konečně uslyšel sebe,

uzemňuje, protože teplo a jednoduchost odplaví všechno zbytečné,

otevírá srdce, aniž by o to člověk musel usilovat,

dává prostor dítěti v nás, tomu, které chce objevovat, žasnout a radovat se,

čistí staré vzorce, protože tady nemají na čem držet,

a probouzí odvahu, která je pevná a v souladu.

A když tu žiješ s dětmi, uvědomíš si, že jim nechybí to, o čem si společnost myslí, že je pro ně „nezbytné“. Jako socializace, vzdělávání, domov, to známé prostředí…

Právě naopak.

Protože děti tady vyrůstají v klidu, více venku, více v pohybu, více v přítomnosti a více samy sebou.

A možná je to právě tohle… ta jednoduchost, pravdivost a čisté bytí, co způsobí, že ženy, které jednou ucítí svobodu, autenticitu a návrat k sobě, už nedokážou zapadnout zpět do starého života. Protože už vědí, kým jsou a kým chtějí být, a co mohou svým dětem nabídnout.

A žena, která jednou do hloubky slyšela samu sebe, se už nemůže tvářit, že to neslyšela.

Kotva v neznámu i domov uvnitř

Když žiješ v cizí zemi, často až tehdy si uvědomíš, jak moc člověk potřebuje kotvy. Ne takové, které tě k něčemu poutají, ale takové, které tě jemně vrací k sobě. Něco, co ti připomene tvůj dech, ticho v hrudi, vlastní střed. Něco, co ti připomene domov. Ale nemám na mysli ten fyzický. Myslím ten, co si nosíš uvnitř sebe, ve svém srdci, a který máš vždy s sebou.

A právě tady se pro mě osobně vůně stávají mnohem důležitější, než kdy dřív.

Vůně jsou most. Kotva. Malý, ale nesmírně silný návrat k sobě samé.

Moje záměrové vůně pro ženy vznikají nejčastěji právě v těch chvílích, kdy žena:

stojí na prahu nové cesty,

potřebuje v sobě najít stabilitu, kterou jí okolí nedokáže dát,

cítí strach, ale zároveň ví, že to, co ji volá, je silnější než její obavy,

hledá způsob, jak zůstat v přítomnosti, i když se svět kolem ní mění rychleji než kdy dřív,

touží najít samu sebe pod všemi vrstvami očekávání a rolí.

Každá vůně, která vznikne pod mýma rukama, je jako malá brána. Takové jemné připomenutí, že pravý domov není místo, ale stav uvnitř těla. Je to dotek, který ti v jediném okamžiku otevře tvoje srdce a pošeptá ti: „Jsem tady. Jsem v pořádku. Jsem celistvá.“

A možná právě proto si ženy, které se vydávají do cizích zemí, berou moje vůně s sebou. Ne proto, aby měly „něco z Česka“ nebo „něco známého“, ale protože v nich mají kousek sebe. Svoji odvahu, pravdu, světlo, kotvu. A v neznámu je tohle často ta největší opora. Ovšem podrží tě kdekoliv.

Návrat k sobě je někdy cesta přes celý svět

Když žena kráčí životem sama, ať už v cizí zemi nebo ve své rodné zemi, vrací se paradoxně ne k samotě, ale tam, odkud ji kdysi odvedly povinnosti, touha naplnit představy druhých nebo staré programy uložené hluboko v těle. Vrací se k sobě. K tomu, co je pravdivé, živé a její.

Žena, která žije s dětmi sama, není něco míň nebo divná nebo slabá nebo jakákoliv… Je bohatší o vlastní sílu, kterou v sobě našla ve chvíli, kdy už se nemohla opřít o nic zvenku. A právě tím dává svým dětem to, co se nenaučí v žádné škole a nevyčtou z žádné knihy.

Děti si ponesou celý život: „Můžeš žít svůj vlastní život, být sám sebou, ve své pravdě a svobodně se rozhodovat.“

A možná právě proto žijeme v době, která mnohé přepisuje. Dnes jsem se dotka významu rodiny. Rodina už není definovaná počtem lidí, kteří spolu bydlí pod jednou střechou, ani tím, jestli v ní zůstaly zachované staré struktury. Dnes vzniká tam, kde je pravda, kde se svobodně dýchá, kde se žije a nejen přežívá.

Rodina může být tvoje vlastní cesta. Tvůj domov v sobě. Tvoje odvaha jít jinudy, než se od tebe očekávalo. A často právě žena, která kráčí životem sama, ukazuje tuhle novou a pravdivější podobu rodiny.

Pokud tě tohle téma volá…

Vytvořila jsem pro tebe prožitek „Zpátky domů. K sobě.“, který je přesně o tomhle návratu do ticha, které se otevře, když konečně zpomalíš…

Najdeš v něm:

hluboké audio, které tě provede jemným návratem do sebe,

můj osobní příběh, ve kterém se možná najdeš i ty,

karty a otázky, které otevřou přesně to, co máš v daný moment uvidět.

Může to být tvůj první krok. Klikni na obrázek níže.

Zastav se a vrať se zpátky k sobě. Dovol si setkat se sama se sebou skrze otázky, obraz, zvuk i ticho. Dotkne se tvých smyslů a dost možná i něčeho, co už dlouho volalo po tvojí pozornosti. Prožitek slovy nejde popsat, je třeba ho zažít. Cítíš to volání? Pak klikni na text: Zpátky domů. K sobě. A já ti tvůj prožitek obratem zasílám.

Možná…

jsi sama s dětmi,
žiješ v cizí zemi, kde tvoříš domov,
cítíš, že už dávno nejsi tou ženou, kterou jsi byla před lety.

A možná máš uvnitř i strach, protože nikdo ti neřekl, že tahle cesta, po které kráčíš, je v pořádku. A tak ti to říkám teď já. Jako žena, která si tím prošla. Jsi na správné cestě. A není to cesta osamění, ale návratu k sobě.

A svět, ve kterém žijeme, a který se teď obrovsky mění, ti to potvrzuje. Stačí vnímat.

S láskou,

Jsem Lucie, průvodkyně návratem k sobě.

Nositelka světla duše, která otevírá dveře k pravdě, klidu a nekonečné hojnosti života.

Věřím, že skutečná harmonie vzniká ve chvíli, kdy se přestáváme řídit tím, co „by se mělo“, a začneme žít podle toho, co doopravdy cítíme.

V Egyptě jsem našla zpět sama sebe. Vedu ženy k tomu, aby se nebály jít vlastní cestou – skrze tělo, duši, vůni i ticho.

Za poslední roky prošlo mýma rukama stovky klientů. Ale mnohem důležitější než čísla je pro mě to, že se ženy po setkání se mnou vracejí domů. K sobě.

Moje motto:

„Tajemství šťastného a bohatého života je ukryto v našem každodenním bytí.“

Odnášíš si inspiraci? Obohatil tě článek? Tak ho se svými přáteli sdílej. Děkuji 💛

Cítíš, že i tobě by stačil jeden impuls, jeden pravdivý pohled zvenčí, který ti pomůže udělat další krok? Neboje u tebe čas na konkrétní změnu? Jsem tady. Se vším, co jsem zažila, prošla, pustila i přijala. Skrze hlas, vůni, otázky i přítomnost. Ne proto, abys byla jako já. Ale proto, aby ses ty mohla stát více sama sebou.

Můžeš začít malým krokem – stáhni si můj dárek pro tebe: Zpátky domů. K sobě. Nebo se nechat vést hlouběji: Dotekem pravdy, rituálem, setkáním v Egyptě, záměrovou vůní přesně pro tebe či několikaměsíční transformační cestou.