Když balíš svůj život do jednoho kufru

Kufr stojí přede mnou, prázdný a otevřený. Do pokoje se vpíjí poslední paprsky zapadajícího slunce a já cítím, že nejde jen o balení věcí. Balit život do jednoho kufru znamená: podívat se pravdě do očí. Je třeba se rozhodnout, co opravdu potřebuji, a co už může zůstat minulostí. Každý předmět připomíná kus mojí životní cesty, vztah i emoci, a přesto vím, že skutečný domov si nesu uvnitř. Nejde jen o stěhování do zahraničí. Konečně totiž následuji hlas své duše, který jsem dříve umlčovala. Tenhle krok je pro mě cestou zpátky domů – k sobě, ke své pravdě a k životu, který není jen přežíváním, ale skutečným naplněným bytím.

Kufr jako symbol: co necháváš a co bereš s sebou

Kufr v tento moment není jen praktickou schránkou. Stává se oltářem rozhodnutí. Každý předmět, který do něj vložím, nese otisk toho, co má stále v mém životě místo. A každý, který nechávám za sebou, je jako kapitola, kterou uzavírám se slovy: „Děkuji, splnilo se.“

V Egyptě jsem si mnohokrát uvědomila, že nepotřebuju mnoho věcí, protože věci nás nečiní šťastnými. Pocit štěstí se rodí uvnitř a stačí k němu třeba jen lehký mořský vánek, procházka po teplém písku či popíjení lahodné kávy. A tak mi stačí sbalit pár kousků, které nesou příběh a dávají pocit domova – šátek, který voní po mém parfému, oblíbené karty, malá lahvička s esencí, která mě vrací k sobě, do vnitřního klidu. Nejde o kvantitu, jde o kvalitu přítomnosti.

Mám pro tebe tip na malé cvičení „Kufr pěti věcí“:

• napiš si 20 věcí, které vlastníš,
• z nich vyber 5 věcí, bez kterých by ses neobešla,
• u každé věci se zeptej: proč ji chci? jaký pocit mi dává?,
• zbytek dej stranou do krabice – daruj, prodej, uschovej.

Tohle cvičení ti ukáže, že odvaha není o tom, kolik toho uneseš. Je o tom, co si dovolíš odložit a uzavřít.

Odvaha není hlasitá. Je to tiché ANO každý den.

Když se řekne odvaha, většina lidí si představí velká gesta a rozhodnutí, která znějí nahlas do světa. Jenže skutečná odvaha je často nenápadná. Je to tiché ANO, které si šeptáš sama sobě ve chvíli, kdy se máš rozhodnout.

Odvaha není křik. Je to jemný krok. Někdy znamená zavolat tam, kam se ti nechce. Jindy říct „ne“ věcem, které už ti berou energii. A někdy je to o tom, otevřít kufr a vědomě se rozhodnout, co ve tvém životě zůstane a co už může odejít.

Ještě před samotným rozhodnutím byla uvnitř mě bouře. Neklid a pocit, že takhle už dál nemůžu. Že je potřeba něco změnit, i když jsem nevěděla co a jak. Bylo to sevření, tlak a neustálá otázka v mojí mysli: „Co s tím?“

A pak přišel zlom.

V okamžiku, kdy jsem se rozhodla opustit zemi, kde jsem prožila čtyřicet šest let, všechna ta bouře ustala. Nebyl to útěk ani vzdor. Bylo to naslouchání duši, která se ozývala roky a já ji konečně vyslyšela. A s tím přišel úplný klid. Hluboký nádech a tichý šepot uvnitř: „Teď je čas.“

Možná i ty znáš ten pocit, že už dál nemůžeš tak, jako dosud. Že něco musí být jinak, i když zatím nevíš, kudy. Právě pro ty chvíle jsem vytvořila prožitek Zpátky domů. K sobě. Zastavení, které tě jemně vrátí do středu a ukáže ti první krok.

Pokud i ty cítíš, že už takhle nechceš dál a hledáš první krok, mám pro tebe tohle zastavení…

A možná právě proto je odvaha největším darem. Protože přichází v tichu, ve chvíli, kdy se díváš dovnitř a dovolíš si uvěřit, že i ty můžeš vykročit.

Jak dát dětem jistotu, když se mění celý svět

Jedna z nejčastějších otázek, kterou dostávám, je: „A co děti? Jak se školou, co nové prostředí, odloučení od známého?“ Pravda je, že ani tady neexistuje univerzální manuál. Každé dítě je jiné. Ale jedno je společné: děti potřebují cítit bezpečí. A to bezpečí jim nedá místo ani instituce, ale především naše společná přítomnost.

S mýma holkama už od malička o všem mluvíme. Vždy jsme šly cestou spolupráce a otevřenosti, a i ve vzdělávání jsme se vydaly směrem, který je mimo systém. Učíme se tím, že žijeme, sdílíme a objevujeme svět společně. To nejcennější, co máme, jsme totiž my tři. Vlastně čtyři, včetně naší čtyřnohé Rózi. Ať už jsme kdekoliv, držíme spolu. Jsme jedna kotva, která dává jistotu.

Zjistila jsem, že jistotu jim přinášejí hlavně malé věci:

• Pravdivost: Když s nimi v upřímnosti vše sdílím. Co se děje a proč. Ne žádné pohádky a výmysly, ale pravdu.
• Společné rituály: Společné večery, stolování, oblíbená vůně a předměty,… tyhle drobnosti vytvářejí pocit, že svět zůstává známý, i když se kolem mění kulisy.
• Možnost volby: Dát jim na vše čas a nechat je vybrat si vybrat, co si berou s sebou, a to vytváří pocit kontroly a bezpečí.
• Rámec a kontinuita: Nové školy, nové tváře, nové prostředí – i v tom vše se najdou body, které se nemění a dá se o ně opřít.

A možná právě tím jim ukazuji, že změny nejsou hrozbou. Že i když se svět kolem nás proměňuje, na místě nezáleží. Důležité je to, že jsme spolu a tvoříme si nový domov – kdekoli na světě.

Moje práce se proměňuje spolu se mnou

Často slýchám otázky: „Jak to zvládáš sama s dětma? Ještě k tomu s domácím vzděláváním a podnikáním? Jak si vyděláváš peníze? Jak to všechno skloubíš?“

Nikdy to nebyla procházka růžovou zahradou. Byly chvíle, kdy to bylo dost náročné a měla jsem pocit, že už nemůžu. Ale zároveň to bylo vždy moje rozhodnutí. Rozhodnutí jít cestou, která mi dává smysl, i když může být i náročná.

Věřím, že všechno začíná právě v tom jednom bodě – v rozhodnutí. Ve chvíli, kdy se rozhodneš, že něco opravdu chceš. A když to, co chceš, rezonuje s tvým srdcem, začne se všechno skládat. Přichází podpora, přichází lidé, přichází příležitosti. A tam, kde dřív byly překážky, najednou vidíš cestu.

Moje práce se tedy proměňuje stejně, jako se proměňuji já. Stále tu zůstává to podstatné – provázení, přítomnost, hlas a vůně. Ale forma, jakou se to děje, se otevírá novému. A já cítím, že je to tak naprosto v pořádku.

Co si z toho můžeš vzít pro sebe

Nemusíš se stěhovat do jiné země, aby ses ocitla na prahu nové kapitoly. Každá z nás má chvíle, kdy cítí, že takhle už to dál nejde. Možná to znáš i ty: pocit, že tě život svazuje, že jsi ztratila radost, že tvůj kufr je plný věcí, které už k tobě nepatří.

A právě tehdy přichází chvíle rozhodnutí. Ne velkého či dramatického, ale toho tichého – pro sebe. Rozhodnutí, že chceš něco jinak. Že dovolíš sama sobě vykročit.

Zeptej se dnes sama sebe:

• Co bych si zabalila, kdybych měla jen jeden kufr?
• Co bych nechala odejít, i když mi to doteď bralo odvahu?
• Jaký malý krok můžu udělat už tento týden, abych byla blíž sobě?

Možná odpovědi nepřijdou hned. Každopádně samotná otázka otevírá dveře. A tam, kde se teď zdá prázdnota nebo nejistota, začne klíčit nový život.

Krátký rituál rozloučení

Možná i ty v sobě nosíš něco, co už je těžké a nepotřebné. Nemusí to být věc. Může to být pocit, staré přesvědčení nebo vzorec, který tě brzdí. Zkus si dnes na chvíli sednout a upřímně se zeptat sama sebe: „Co už není v souladu s tím, kým jsem dnes?“

A až to ucítíš, můžeš tomu dát symbolickou tečku.

Najdi si klidné místo. Vezmi si papír nebo jen chvíli zavři oči. Poděkuj tomu, co odchází – za to, co ti přineslo. A pak s hlubokým nádechem a výdechem řekni: „Děkuji. Propouštím tě.“

Můžeš ten pocit, myšlenku nebo vzorec napsat na papír a ten pak spálit, dát ho do krabičky „minulých kapitol“ nebo si jen představit, jak odchází s proudem dechu. Nejde o formu, ale o tvé vnitřní rozhodnutí. Loučení nemusí být těžké ani dramatické. Může být prosté, klidné a hluboce symbolické. Je to okamžik, kdy poděkuješ tomu, co ti sloužilo, a s láskou to necháš odejít.

Tím se tvůj kufr stane lehčím a v něm zůstane jen to, co je skutečně tvoje.

Závěrem…

Když balím svůj život do jednoho kufru, neznamená to, že něco opouštím navždy. Znamená to, že si vědomě vybírám, co se mnou půjde dál a co už zůstane minulostí. Ten kufr není omezením. Je jasností.

Vracím se zpátky domů – k sobě, ke své pravdě, k životu, který není jen přežíváním, ale skutečným bytím. A právě tam vzniká prostor i pro sny, které jsem dříve nechávala jen snění.

Jeden z nich ve mně žije už dlouho – sen o kavárně. Místo, kde se setká vůně, klid a lidské příběhy. Možná jednou, uprostřed egyptských ulic, otevřu dveře právě takového prostoru. A možná si tam spolu sedneme k šálku čaje nebo kávy, v tichu i v hovoru, a ucítíme, že jsme doma.

A pokud nyní cítíš že je čas vrátit se zpátky domů – k sobě, můžeš si stáhnout hluboký prožitek, který ti pomůže utišit hluk mysli a slyšet svůj vnitřní hlas. KLIKNI TADY

Děkuji, že  jsi tu se mnou byla. Věřím, že i ty najdeš odvahu odložit to, co už ti neslouží, a vezmeš si s sebou jen to, co tě posiluje. Ať je tvůj kufr lehký, ať tě vede tvé srdce a ať vždycky cítíš, že domov si nosíš uvnitř sebe.

S láskou,

Jsem Lucie, průvodkyně návratem k sobě.

Nositelka světla duše, která otevírá dveře k pravdě, klidu a nekonečné hojnosti života.

Věřím, že skutečná harmonie vzniká ve chvíli, kdy se přestáváme řídit tím, co „by se mělo“, a začneme žít podle toho, co doopravdy cítíme.

V Egyptě jsem našla zpět sama sebe. Vedu ženy k tomu, aby se nebály jít vlastní cestou – skrze tělo, duši, vůni i ticho.

Za poslední roky prošlo mýma rukama stovky klientů. Ale mnohem důležitější než čísla je pro mě to, že se ženy po setkání se mnou vracejí domů. K sobě.

Moje motto:

„Tajemství šťastného a bohatého života je ukryto v našem každodenním bytí.“

Odnášíš si inspiraci? Obohatil tě článek? Tak ho se svými přáteli sdílej. Děkuji 💛