Vím, že tady už nemám být… 

Stávající způsob života už ti nevyhovuje a nevyživuje tě. Práce tě vyčerpává, vztahy jsou prázdné, ráno vstáváš s pocitem tíhy. Vnitřní hlas ti říká „tady už nemám být“… a přesto zůstáváš. Něco v tobě volá po změně, ale zároveň se jí bojíš. Nevíš, co bude. Napadají tě myšlenky „Co mám dělat?“, „Kudy se vydat?“, „Co mě tam čeká?“.

Tenhle článek není návod na život. Je to příběh mnoha z nás. Chci sdílet příběh ženy, která byla přesně v tom bodě, kdy už nemohla dál. A přesto zůstávala. Než pochopila, že rozkvět jejího života nepřijde ve chvíli, kdy je všechno jisté. Přichází totiž v okamžiku, kdy se ti rozpadá svět a ty si dovolíš udělat ten krok i s rozechvělým srdcem.

Ticho, které křičelo

Byla to žena, kterou bys možná na první pohled nepoznala. Navenek všechno skvěle fungovalo. Měla zázemí, krásný velký dům, zdravé děti, manžela, slibnou kariéru. Každý den chodila do práce, starala se o domácnost, pečovala o děti, občas se i usmála. Jenže uvnitř ní bylo prázdno.

Tělo, které se ozývalo únavou, stažením i občasnou bolestí. A duše, která už dlouho křičela „Tudy ne. Už ne.“ Každé ráno vstávala s tíživým pocitem do nového dne. Nevědomě vplula do svého automatického každodenního programu, nastavila masku „všechno je v pohodě“ a šla do práce, kterou už dávno přestala cítit jako své místo.

Věděla, že tady už nemá být, ale strach byl silnější.

Začátek úplně nové cesty… V článku Odvaha začít znovu sdílím, co následovalo, když jsem doopravdy vyslyšela to volání svojí duše a vykročila do neznáma…

Drží nás všechno, co známe

Držely ji myšlenky: „Bez výplaty to nepůjde.“, „Co si o mně ostatní pomyslí?“, „Vždyť tohle je přece normální.“. A tak zůstávala. Týdny, měsíce, roky. Každý večer usínala s otázkou: „Je tohle všechno?“. A každé ráno si sama sobě namlouvala: „Přece to zvládnu. Zvládli to všichni.“ .

Jenže tělo začalo být hlasitější. Nejdřív to byly jen výkyvy nálad, občasná bolest hlavy, únava, kterou nevyspíš. Z ničeho nic nedokázala dokončit větu, zapomínala na běžné věci. A pak… nemoc její dcery. Nic vážného, ale dost na to, aby se jí rozpadl ten dokonale vybudovaný svět. Najednou nebylo kde brát sílu.

Stála v kuchyni s prázdným pohledem, ruce ponořené ve dřezu. V jejím nitru bylo ticho. Na povrch se dostal pocit, že její život se jí vymkl z rukou. Poprvé si přiznala, že tohle už není únava. Že to není jen blbý den. Je to mnohem víc a je to závažnější, než si kdy dřív dokázala připustit.

A právě v tu chvíli přišlo to ticho, které už nešlo přehlušit. Volání, které ignorovala příliš dlouho.

A možná se ptáš… Musí to dojít takhle daleko?

• Musíme padnout, abychom se konečně zastavili?
• Musí přijít krize, nemoc, ztráta nebo zhroucení, aby nás něco probralo?

Nemusí. Každopádně často to tak bývá.

Většinou totiž jedeme dál v tom našem známu, ať je sebevíc zničující. V našem automatickém nastavení v domnění, že ještě to chvíli zvládneme. Že teď není ten správný čas. Až děti povyrostou, počkáme na klidnější období, až si to budu moci finančně dovolit. Ovšem pravda je, že ten správný čas nikdy nepřijde. My musíme vykročit.

Poprvé si dovolila se zastavit

Položila si ruce na srdce a poprvé opravdu naslouchala. Ne tomu, co by měla. Ale tomu, co potřebuje. Nešlo o žádné velké rozhodnutí. Žádná dramatická gesta, žádné výpovědi ani odchody. Jen jasné „dost“. A to změnilo všechno.

Začala malými krůčky. Odložila telefon o něco dříve než obvykle. Vzala dceru do náručí a místo automatické reakce ji prostě jen držela a vnímala ten přítomný okamžik. Pustila zodpovědnost, která jí nenáležela. A přestala se snažit být tou, kterou si myslela, že má být. Netušila, co bude dál. Ocitla se v prázdnu a neznámu. A i když se bála, uvnitř přesně věděla, že takhle je to pro ni správně.

Je to i tvůj příběh?

Ten tichý tlak v hrudi, a ty nevíš, odkud přichází. Ten zvláštní neklid, který neutiší ani procházka, ani práce, ani další kurz. Někde hluboko v sobě cítíš, že takhle už ne. Že tohle není tvoje cesta. „Kudy tedy vede moje cesta?“, ptáš se. A tak stojíš na místě a dýcháš. A v tobě se pomalu začíná ozývat hlas, který jsi možná dlouho neslyšela. Jemný, pevný a pravdivý. Hlas, který tě vede zpátky k sobě.

Ne… nemusíš padnout na dno, abys mohla začít znovu. Ovšem pokud ses tam ocitla, tak víš, že právě tam se často rodí nový život.

O tom, jak jsem balila celý svůj život do jednoho kufru, si můžeš přečíst v tomto článku.

Když se ti rozpadá prázdnota, rodí se důvěra

Možná právě teď stojíš v tom bodu zlomu. Nejsi ani tam, kde jsi byla… a ještě nejsi tam, kam tě to volá. Mezi tím je prázdno. Neznámo. A ano, právě v tom prostoru se rodí důvěra. Ne ta naučená, podmíněná, vydupaná silou. Je to ta tichá, vnitřní důvěra. V život, v sebe, v něco co tě přesahuje. Ta důvěra, která je s tebou i ve chvílích, kdy nic jiného nedává smysl.

Není to o velkých rozhodnutích. Je to o jednom tichém „ano“ sama sobě. O tom, že si dovolíš vnímat sebe. Že už před svými pocity neutíkáš. A že si dovolíš se v tom chaosu na chvíli zastavit… a naslouchat.

Co cítíš právě teď? Potřebuješ i ty udělat ten první krok?

Tvým prvním krokem může být chvilka zastavení s prožitkem, který ti může pomoci vrátit se zpět do svého středu. Ne jako řešení, ale jako začátek vědomého nadechnutí se a pozornosti sobě. Věnuji ti ho.
Za 15 minut můžeš být jinde. Stačí si ten prostor pro sebe opravdu dovolit. Klikni na tento text nebo na obrázek pod tímto textem a stáhni si ho.

Byl to i můj příběh…

Touhle cestou jsem šla taky. Se všemi svými strachy, nejistotou, chaosem i ztrátami. A právě proto jsem dnes tady. Ne abych ti radila, co máš dělat. Ale abych ti nabídla prostor. Prostor, kde můžeš být a slyšet sama sebe. Kde můžeš uvidět to, co jsi možná dlouho neviděla. A kde se můžeš konečně volně nadechnout.

Dnes už vím, že ten můj bod zlomu mě vedl zpátky domů, k sobě. Do Egypta. V článku Egypt jako klíč sdílím, co vše se mi tady odehrávalo.

Můj prostor je ti otevřenou náručí:

Dotek pravdy – 90 minut v přítomném okamžiku. Bez scénáře. Jen ty, já a to, co se ukáže.

Rituál z Egypta – bezpečný prostor pro záměr, odevzdání i přijetí. Pro chvíle, kdy cítíš volání, ale potřebuješ být ve své energii, bez přímé interakce.

Setkání v Egyptě – když tě volá fyzické ukotvení v místě, které léčí už jen svojí přítomností. Živé spolubytí.

Cesta na delší dobu – když víš, že toužíš po hlubší proměně. Krok za krokem, se mnou po svém boku, v bezpečném rytmu, který tě neunaví, ale vyživí.

Ať je tvůj první krok jakýkoli, důležité je vnímat, že právě tohle je v tomto okamžiku pro tebe. Tento článek nečteš náhodou a ani není náhoda, že v tobě vyvolal nějaké emoce.

Pokud tě některý můj prostor volá, napiš mi ([email protected]). A udělej to hned. Protože potom už nebudeš cítit ten silný impuls a může se stát, že další týdny, měsíce či roky budeš setrvávat se svém nevyhovujícím známu.

Všechno, co potřebuješ, už v sobě máš. Já jsem tu pro tebe s otevřeným srdcem, vhledem a plnou přítomností.

S láskou a důvěrou,

Moje motto:

„Tajemství šťastného a bohatého života je ukryto v našem každodenním bytí.“

Odnášíš si inspiraci? Obohatil tě článek? Tak ho se svými přáteli sdílej. Děkuji 💛

Cítíš, že i tobě by stačil jeden impuls, jeden pravdivý pohled zvenčí, který ti pomůže udělat další krok? Nebo je u tebe čas na konkrétní změnu? Jsem tady. Se vším, co jsem zažila, prošla, pustila i přijala. Skrze hlas, vůni, otázky i přítomnost. Ne proto, abys byla jako já. Ale proto, aby ses ty mohla stát více sama sebou.

Můžeš začít malým krokem – stáhni si můj dárek pro tebe: Zpátky domů. K sobě. Nebo se nechat vést hlouběji: Dotekem pravdy, rituálem, setkáním v Egyptě, záměrovou vůní přesně pro tebe či několikaměsíční transformační cestou.

Vše najdeš v mém světě na mém webu, ve videích na YouTube, v podcastu na Spotify. Sleduj mě, dej odběr. Děláš to pro sebe.