Takový běžný život v nové době…

8:00 hodin budíček

Zase je tu nový den, jsem tu jen já ve svém těle, sama se sebou…nádhera, úžasný pocit, ani oči se mi nechce otevřít.

8:00-8:30 hodin

Protáhnout se, usmát se na svět, opusovat děti, popřát si krásný nový den. V koupelně se dát do pohody – rozuměj wc, učesat vlasy, opláchnout obličej, vyčistit zuby a co nejrychleji vklouznout do role kuchařky a připravit snídani – protože Anička už se dožaduje svého ranního kakaa.

No a na dálku při vaření kávy a kakaa, opíkání chleba, dávání jogurtu do misek, koučuju svoje dcery: „jako fakt už je ráno, ano, jako fakt si máš jít čistit zuby, a ano, bylo by fajn, kdyby ses převlíkla, a ty dlouhý vlasy jako je fakt potřeba pročesat, …“

8:30 hodin snídaně

Posvátný čas klidu a pohody s holkama a k tomu lahodná káva a nějaká dobrá snídaně. Zasním se a s úsměvem na tváři říkám nahlas „to je krásný den“.

9:00 hodin

Emmi, jdeme na školu, čím začneme? alias první výzva

9:05 hodin

Otevírám notebook – jen okem přelítnu: xxx mailů, xxx zpráv na messengeru, xxx úkolů pro dnešní den – ok, beru na vědomí – vyřízení posunuju na později (kdo ví, kdy to bude)

9:10 hodin

Emmi, pojď, čím dnes začneme? Matika? Psaní? Na co máš náladu?

To si vždycky naběhnu – protože mi odpoví, že si chce s Aničkou hrát a ne se učit.

A já v rámci laskavosti a lásky sice chápu, nicméně učit se holt je třeba. Takže nějakým způsobem – což je každý den různý, docílím svého záměru – učit se.

10:00 hodin

S hrůzou zjišťuju, že je 10 hodin, když se nám konečně podaří zasednout v kuchyni ke stolu a začít. Každá na svém místě se svými povinnostmi.

Já s otevřeným notebookem se pokouším sem tam něco udělat, Emmi vysvětlit učení, když je třeba, do toho zabavit Aničku. Ta většinou jde skládat puzzle nebo si maluje, ovšem vydrží to cca 20 minut, a pak už začne s otázkami, kdy už si s Emmčou můžou jít hrát?

Do toho mi občas zazvoní telefon, samozřejmě něco důležitého k vyřízení. Na emaily a zprávy nereaguju, jen ten telefon zvednu – snažím se vyřídit fakt co nejrychleji.

A propo převlečené z pyžama jsou tak 3x do týdne, jinak se slovy „vždyť jsme stejně doma, tak proč se máme převlíkat?“ zůstávají v pyžamu většinou až do oběda. Mám to řešit? Fakt ne…

11:30 hodin

Máme hotovou stránku do matematiky, napsanou stránku v písance (takový hrubý průměr ze všech dní) – takže vlastně skoro nic. Já pohledem na hodinky už vím, že moje role učitelky právě končí a je třeba si opět stoupnout do kuchyně tentokrát ke sporáku – kuchařka připravena.

Lepším se, protože už většinou vím, co chci vařit. Občas jsou dny, kdy stojím před otevřenou ledničkou, matně vzpomínám, co jsme měly včera a předevčírem, abych nevařila to stejný a vymýšlím, co z daných surovin můžu vytvořit. Upřímně, nevím, zda je dnes středa nebo neděle…

Anička i Emmča využijí situace, kdy se zvedám od stolu a jdu vařit a ony to chápou tak, že je čas si jít hrát. Většinou ani nemám sílu se snažit o to, aby Emmča pokračovala v učení.

A tak mě ještě napadá, že někdy je třeba během dopoledne zajít do obchodu nebo třeba zrovna jako dnes na úřad. Holky jsou samy doma. To už jsem si zvykla, jinak to nejde. Ony si taky zvykly a většinou mi připraví nějaké překvapení.

Třeba vysypané tři krabice lega, protože hledaly jednu konkrétní kostku. Nebo vyskládané všechny hrnky v kuchyni, protože potřebovaly najít ten jeden žlutý hrníček a nevěděly, kde je. No a nejlepší je, když stoupnu do kaluže vody, na stole je kaluž vody, v pokoji taky, … Rozumějte – Anička miluje vodu. A velmi ráda vaří – buď ve svojí kuchyňce, v naší kuchyni nebo v koupelně (to je ještě ta lepší varianta). Takže voda je u nás prostě všude!  

12:00-13:00 hodin oběd

Časově jak kdy, podle toho, co vařím a jak stíhám.

U oběda si povídáme a Emmča nás obohatí vsuvkou v podobě svého divadelního umění. Abyste rozuměli, u každého jídla naše Emmička má na „práci“ vše ostatní, jen ne jídlo. A poslední dny jsou to mistrovská divadelní vystoupení – třeba dnes v roli modrá pastelka a guma. A už jely hlášky z Ledového království. Nechápu, kam si to ukládá, ona snad zná celý film nazpaměť – což mě napadá, tohle bych měla natočit a dát do školního portfolia.

Po obědě se přece odpočívá, že? Tahle výmluva se použije pro to, abychom se nemusely vracet k učení. Takže já se přesunu se svým notebookem z kuchyně do obýváku a sednu si do křesla, projdu maily a zprávy, něco vyřídím. Do toho zase občas někdo zavolá, takže opět přesměrování mojí pozornosti. A moje holky jsou nadšené, protože jen slyším „super, mamka telefonuje, tak si můžeme hrát“.

14:00-15:00 hodin

Když zvednu oči k hodinám, většinou vidím něco mezi 14:00 a 15:00. Uff…asi si dám kafe. Bylo by fajn jít ven. Holky víte co, dnes asi půjdeme jen balkón. V případě našeho výletu do lesa (2-3x týdně) je pak ten den ještě zajímavější – co se času týká.

Emmi slyší, že se zvedám z křesla a z vedlejšího pokoje na mě volá „mami, a můžeme si hrát?“. “A co jako dělaly doteď?”, ptám se sama sebe…jako fakt nechápu.

Občas slyším vedle z pokoje dost divné zvuky, posléze hádku a křik – no a je mi jasné, že hraní si velmi rychle skončí.

Pak následuje to, že Emma si vezme tablet a najednou přichází na řadu učení 😊 Sama si počítá matematiku, kterou děláme online nebo si pustí online kurz angličtiny. A nejlepší je Khanacademy, což je matematika s angličtinou v jednom – jako fakt cítím neskutečnou vděčnost tomu, kdo tohle vymyslel. A ano, velmi děkuji za tuhle digitální dobu!

Anička však dlouho neshodu nevydrží a po chvíli, co chce moji pozornost, je zase v pohodě a jde za Emmčou s dotazem „Emmi, kdy si půjdeš se mnou hrát?“

K těm jejich neshodám: většinou jde o boj s Barbie, kterých máme asi 15 a obě si potřebují hrát právě s tou jednou jedinou – maminkou zejména nebo babičkou. Rozumějte, těch 15 Barbie tu nemáme jen tak. Každá má svoji úlohu ve společnosti. Maminka, babička, prababička (což je v podobě Barbie docela úsměvné), teta, sestra, sestřenice, Terezka, Ivuška, Klárinka, Emička, … přiznám se, že všech 15 si fakt nepamatuju a máme dva Keny – táta a strejda.    

17:00-18:00 hodin

No a je tu navečer, pomalu čas opět na roli kuchařky, která střída roli podnikatelky, manažerky, učitelky, koučky, terapeutky a celodenní uklízečky. Holky si konečně dávají pauzu od hraní, pomůžou s přípravou večeře, případně opět v doprovodu Barbie. A do toho vymýšlí pohádku, kterou si pustí po večeři.

V době, co hraje pohádka, což je cca 1 a půl hodiny, mám prostor pro svoji práci. Teda abych byla přesná, ještě čas na práci mám zkrácenou o úklid kuchyně po celodenním vaření.

19:00-20:00 hodin

To je báječný čas. Pokojík a zároveň ložnice je za celý den plná hraček. Všude jsou kostky z lega – těch velkých z dupla, protože se z nich celý dny staví bazény a vířivky pro Barbie. Všude jsou Barbie – těch 15, co jich máme. A také mám pocit, že tisíce kousků oblečení pro Barbie – protože je přeci potřeba je několikrát za den převléct.

A každý den poslouchám „mami, to jako máme uklízet?“. Už lehce znavená každodenním odpovídáním na tutéž otázku říkám: “Jo, bylo by fajn, kdyby se v posteli neválelo všechno možný a kdybych si večer nelehla na kostku z lega.” Takže s remcáním se pouštíme do úklidu. A pak jedou věty: „mami, tohle potřebujeme, to neboř“ a „mami, tohle neuklízej, to jsme dnes postavily“. Ufff….

Takže se uklidí jen tak zhruba, abychom měly volné postele.

20:00-20:30 hodin

„Nám se ještě nechce spát, mami“… a já s láskou k nim a zejména sama k sobě je přemlouvám, že už je fakt večer a bylo by fajn jít spát – a já získala kousek času pro sebe – i když jak se to vezme, protože je to čas, který většinou věnuji své práci. Protože za tu uklízečku, kuchařku, učitelku, manažerku, mi nikdo peníze na moje konto neposílá…

21:00 hodin

ticho, klid, pohoda, relax….nebo počítač plný nevyřízených mailů, zpráv a úkolů

Upřímně jak kdy.

23:45 hodin

Říkám si, že už bych fakt mohla jít do postele. S dobrým pocitem, že jsem udělala vše tak, jak jsem nejlíp dokázala. Jako ano, šlo by to i líp, nicméně snahu o dokonalost jsem už pustila k vodě.

Unavená, ospalá, nicméně s láskou k sobě a svým holkám, s pokorou k situaci, jaká je a s vděčností za to, že máme samy sebe. A že máme skluz v matematice? A že máme po pokoji všude možně kostky z lega? A že nestíhám svoji práci? A že je občas všechno vzhůru nohama? A co?

Jsem pyšná sama na sebe, že vše zvládám. Že jsem úžasná a mám úžasné dvě dcery.    

A jak to vypadá u vás? 😉  

S láskou a úctou,

Lucie ♥

Lucie je osobní průvodkyně a podpora tvojí jedinečnosti. Osobní růst se stal součástí jejího životního stylu. Je autorkou projektu Řekni o sobě světu, jehož prostřednictvím propojuje ženy podnikatelky v jejich jedinečnosti a společné ženské energii. Natáčí rozhovory s inspirativními lidmi. Je hluboce přesvědčená o tom, že každý z nás máme jedinečný dar a potenciál a máme co předat druhým lidem. Stanovila 4 principy tvojí jedinečnosti. Praktikuje metodu Access Bars. Prostřednictvím jedinečných rozjímání vnáší světlo do vaší duše ♥ více o Lucii
Komentáře