Stanovila jsem si svůj cíl - být v životě skutečně spokojená a šťastná.

Můj příběh

Vždy jsem měla své sny a přání. Chtěla jsem dělat svět lepším. Chtěla jsem být zpěvačka. Chtěla jsem postavit a vlastnit hotel se zážitky. Jenže se všemi svými sny jsem byla pro smích okolí.

Čas a okolí mě postupně přesvědčily o tom, že sny zůstanou navždy jen pro snění a nemůžou se proměnit v realitu. Já přece nemůžu takových cílů dosáhnout. Nemáme na to peníze, to není nic pro mě a další podobné věty…

Buď ráda za zaměstnání, jaké máš, tu jistotu; buď ráda za střechu nad hlavou; buď ráda, že máš bezstarostný život, jaký máš; vždyť máš všechno, co potřebuješ, slýchávala jsem...

Přijala jsem to jako fakt, že mám vše, na co mám nárok. Na víc jsem už nepomýšlela, sny zůstaly pouze v mojí mysli ve chvilkách snění.

Každý den jsem chodila do zaměstnání, které jsem brala jako prostředek k vydělání si peněz. Ve kterém jsem nebyla úplně spokojená, ale brala jsem to jako součást života – chodit do zaměstnání a vydělávat peníze. Do jisté míry jsem si zvykla, ale stále se v mé hlavě objevovaly myšlenky, abych si našla jiné zaměstnání, mému srdci bližší. Vždy jsem však skončila u toho, že jsem si koupila byt a musím mít jistý příjem na splácení hypotéky. V zaměstnání jsem kariérně postupovala nahoru, během 10 let jsem se vypracovala z dělnické profese na manažerskou. Přesto jsem necítila pocit úspěchu.

Můj poklidný, bezstarostný život v jistotě, který jsem žila a za který jsem měla být ráda, začaly nabourávat zásadní věci. Nejprve v podobě vážné nemoci mého muže, krátký čas na to vážné nemoci mé dcery, výpověď ze zaměstnání pro nadbytečnost a moje jistoty a poklidný a bezstarostný život se vypařily jako pára nad hrncem.

Ve chvíli, kdy lékaři diagnostikovali mé dceři epilepsii, jsem měla našlápnuto ke svému podnikání, o kterém jsem vždy pouze snila. Někde hluboko v sobě jsem se totiž nehodlala smířit s tím, že sny zůstanou pouze v myšlenkách a během života žádné z nich nezrealizuji. Myslela jsem, že teď konečně přišel čas, aby jeden z mých snů se stal realitou. Nestal. Můj čas a prostor byl plně k dispozici mojí nemocné dceři.

Čas pokročil a na světě byla i moje druhá dcera. Rakovinu mého muže a epilepsii mé dcery jsme měli dá se říct pod kontrolou a já začala po letech věnovat čas sama sobě. Cítila jsem, že jsem mnoho sil a energie věnovala svým nejbližším, a že teď je čas, kdy tu sílu a energii potřebuji pro sebe.

Přišel konec roku 2016, čas emocí, kdy většina z nás účtuje s uplynulým rokem. Já účtovala vlastně s celým mým životem. Pochopila jsem, že dál nechci žít takový život. Že nechci dál potlačovat své sny a nechci se nechat semlet životními okolnostmi.

Bylo mi hodně mizerně. Nevěděla jsem, co si počít. Nevěděla jsem, co dělat. Neměla jsem sílu ani energii. Cítila jsem se doslova vyšťavená jako citron. Blížila se mi čtyřicítka, cca polovinu života jsem měla za sebou. Co jsem vlastně za svůj dosavadní život dokázala, ptala jsem se sama sebe?

Bylo to několik nekonečných dnů přemýšlení sama o sobě, o svém životě. Neměla jsem směr, neměla jsem chuť, ale hluboko uvnitř sebe jsem věděla, že musím něco udělat. Moje vnitřní silné já volalo z plných plic, že se nemůžu vzdát a nechat ovládnout negativními okolnostmi, že se musím vzchopit, vytáhnout ty zbytky síly, které ještě mám a NĚCO zásadního udělat.

Vzala jsem svůj život do svých rukou, přijala jsem vše ve svém životě. Nesváděla vše na druhé a vše jsem začala hledat sama u sebe.

Rozhodla jsem se. Našla jsem v sobě zbytky síly a po novém roce 2017 jsem začala hledat cestu, na kterou se vydám. Měla jsem jasno v tom, že už budu poslouchat jen a jen sebe, své srdce a věnovat sílu a čas sama sobě. Samozřejmě že jsem nadále tady byla i pro mého muže a moji dceru. Ale začala jsem myslet i sama na sebe.

Přestala jsem poslouchat argumenty ostatních a poslechla své srdce. Měla jsem jasno, že už nechci dál žít ten život, jaký se očekává, ale že chci konečně měnit své sny v realitu.

Většina mých vrstevníků si klepala na čelo, když jsem jim řekla, že chci žít jinak, dělat co mě baví. Ale mně to bylo jedno. Měla jsem velkou a silnou touhu a motivaci žít jinak a byla jsem rozhodnutá udělat pro to maximum.

Jeden e-mail od jedné ženy byl tou příležitostí, kterou jsem nenechala bez povšimnutí. Dala jsem na svoji intuici a byla přesvědčená, že tohle je to, co mi změní můj život. To, co mi pomůže plnit své sny v realitu a dodá mi životní naplnění.

Tímto jedním e-mailem jsem nastartovala cestu svého osobnostního rozvoje a cestu on-line podnikání. Objevila jsem v sobě svoje silné stránky, skryté či potlačované dary a konečně jsem začala žít dle svého srdce a dle svých snů.

Díky mému on-line podnikání jsem začala uspokojovat potřebu vlastní seberealizace. Našla jsem sama sebe, uvědomila jsem si, že vše je jen a jen na mě, že vše mám pouze ve svých rukou, že já si řídím svůj život.

Začala jsem být vděčná za všechno, co v životě mám. Na svůj život jsem začala pohlížet jako na dar, který mi byl dán. Ta moje spermie z milionu dalších vyhrála a tím mi zajistila život tady na zemi. Nejsem tu náhodou, věřím, že každý z nás tu má své místo a poslání.    

Pochopila jsem, že svou přítomností na tomto světě mohu obohacovat životy i druhých lidí. Tím, že jsem se začala věnovat sama sobě a svojí seberealizaci doslova měním lidem jejich životy k lepšímu.

↓↓↓↓↓↓↓↓↓

Proto jsem se nyní rozhodla vám nabídnout něco velmi osobního a vzácného.

Cestu k VLASTNÍ SEBEREALIZACI.