Žádné světlo na konci tunelu.

Tvá situace ti přijde bezvýchodná. Nevidíš žádná řešení.

Cítíš se jako tělo bez duše a uvnitř doslova mrtvá.

Tvůj život ti nedává smysl.

Nabízí se otázka:

PROČ ŽÍT ŽIVOT, KTERÝ TI NEDÁVÁ SMYSL?

Máš možnosti.

Bohužel mnoho žen si vybere variantu 1. Zůstávají v situaci, která jim nevyhovuje. Stahuje je energeticky dolů. Jsou nešťastné. Žijí nenaplněný život. Žijí životy druhých a sebe staví na poslední místo. Jsou plné obav a strachů. Pochybují o sobě, nevěří si. 

Co je silně znepokojující, tak některé ženy zvolí i variantu 2. a sáhnou si na život, tedy pokusí se nebo spáchají sebevraždu. 

V obou případech je však zjevné, že nežijí. V obou případech jsou mrtvé.

Nabízí se varianta 3. a ta je více než žádoucí.

Změna je něco, čeho bychom se neměly bát. Změna je součástí našeho života a je to naprosto v pořádku. Změna však vyžaduje odvahu.

Odvahu k tomu

Žijeme ve společnosti, kde je silně zakořeněno, že ze vztahu lze odejít pouze ze závažných důvodů, jako je fyzické ubližování, alkoholismus, týrání a podobně.

V naší společnosti se nepovažuje za důležité, když se žena cítí nepochopena, bez podpory svého muže a doslova vnitřně mrtvá.

Když odejde od svého muže, je mnohdy označena za tu, která rozbila rodinu. A proč vlastně? Když její muž je hodný, nepije, netahá se s ženskýma. Měla by být ráda, že je takový jaký je! Rozbila rodinu JEN na základě svých pocitů.

Což vlastně říkají, měla by ses přizpůsobit a nevšímat si nějakých pocitů. Pocity jsou něco nepodstatného.

Vlastně to chápu. V našem hmotném a materiálním světě nás učí být v hlavě a ne v srdci. Proto stále hledáme odpovědi v myšlenkách a ne v pocitech. 

Naučili nás, že si svých pocitů nemáme všímat. Nejsou důležité. Je to jen nějaké naše vymýšlení si.

No a my jsme ty hodné a poslušné holčičky, proto zvolíme variantu 1., v krajním případě variantu 2. a nežijeme. Jsme mrtvé.

Jenže je na nás vidět, že naše energie je velmi nízko. V obličeji zestárneme. Jsme nešťastné, podrážděné, bez radosti a chuti do života.

A možná pak slyšíme z okolí otázky typu "Co se to s tebou děje? Co máš za problém?". Kdybychom řekly, můj muž mě bije, získaly bychom slitování a rady, abychom od něj odešly. Kdybychom řekly, cítím se beze smyslu života, nejsem šťastná, cítím se nepochopená, pravděpodobně bychom získaly jen zvláštní pohledy pramenící z nepochopení.

Je třeba si uvědomit, že vysvobozením pro nás a vlastně nejen nás, je varianta 3. 

Je potřeba zpřetrhat pouta minulosti a rodinných vzorců. Staré vzorce totiž již nefungují a neslouží nám. Nacházíme se na pomyslném rozcestí, kdy se buď rozhodneme pro změnu a dokážeme vzít odvahu k rozhodnutí změnit svůj život, potažmo životy svých dětí a dalších generací  nebo se dobrovolně zabíjíme a lidstvo jako takové vyhyne.